ZIMNÍ TÁBOR NADĚJE 5. - 7. DEN

Po večerním bále, kde jsme se naučili tance jako waltz nebo cha cha nás ráno neprobudil Berči budíček jako jsme byli zvyklí, ale vhozené obálky do pokoje každé družiny. Měli jsme se vydat na vojenskou výpravu britské armády, a proto nás Kitchener a Rob vybavili balíčkem BDP (Bojová dávka potravy). Po krátké rozehřívací rozcvičce s velitelem se každá družina vydala po směru azimutu, což v kopcovitém terénu Českého středohoří byl celkem obtížný úkol. Všichni měli dojít k fáborkem označenému rozcestníku a dál se vydat po fáborcích své družinové barvy. Na konec značené trasy se nejrychleji dostavila vyhladovělá družina Veverek, která si myslela, že balíček BDP mohou otevřít až v době oběda, takže až dorazili na místo a balíček otevřeli, pustili se do snídaně svačiny a oběda zároveň. Po otevření další obálky zjistili, že musí 5krát vyšátkovat jednoho z Dervišů a dál s ním pokračovat zpátky na základnu. Mapa měla však jistá omezení jako místa, kam nesmí vstoupit a místa kam se musí podívat. Například rozhledna nebo kopec u Mentaurova, ze kterého jde dohlédnout až na horu Říp nebo Prahu. Po Veverkách dorazila družina Jelenů, kteří oproti Veverkám zvolili strategii nevaříme, sníme čokoládu a jdeme dál. V pozdějším poledni pak dorazili unavení Vlci, a ještě unavenější Lišky, které se nechtěně podívali až do předměstí Ústí nad Labem, jelikož následovali turistickou značku namísto fáborků. Lišky spolu s poraženým Dervišem výlet dokončili autobusem a vlakem z Ústí do Litoměřic a na základnu dorazili až na večeři. K družině vlků se po cestě připojil toulavý pes (nebo vlk?), kterého pak Léňa musela jít vrátit majiteli – prý vzala vazačku a šli…. Po náročné vojenské výpravě jsme se posilnili nejlepším jídlem na planetě Zemi (špagety s kečupem) a šli do kina…. Teda kino přišlo spíš za námi. Pepa od vedle (majitel základny, pozn. redakce: Pepa měl slepice, které protože fungovali namísto popelnic na bioodpad, nosili jsme Pepovi zbytky jídla pro jeho kvokající krasavice, no a jednoho dne v kuchyni někdo pronesl vtípek, že jedna ze slepic se jmenuje Pepa. Když pak byla povolána služba, aby odnesla kýbl plný zbytků Pepovi, šli rovnou za slepicemi a jídlo začali klopit slepici přímo pod zobák :D….byli zastaveni a posláni ke správnému Pepovi) Ale zpátky do kina…..Pepa je teď slavný, tak mu přidám na slávě, byl totiž ochotný půjčit nám reproduktory, aby bylo Queeny lépe slyšet a film Bohemian Rhapsody mohl začít. Mělo to však jeden háček, který se v CineStar normálně nestává. Museli jsme prozkoumat nalezenou základnu Dervišů, což znamenalo sebrat odvahu a zahrát si barákovku, plnou strašidelných hlídačů, postav a zvuků. Po tomto dlouhém a náročném dni jsme všichni zalehli a až do rána bez rozcvičky spali jako zabití. Ráno nám Káťa uvařila krupičnou kaši a po krátké zdravovědě jsme se šli provětrat na louku a zahráli si frisbee. K obědu jsme měli výborné květákové placky a po obědě už nás čekal poslední velký úkol. Porazit Derviše, abychom území Indie mohli opustit. Závěrečná bitva s dvěma muži v šátcích, prudké kopce, dubové listí (pozn. redakce: všechny duby v Mentaurově byly opadané, což vyvrací pohádku Jana Wericha – Až opadá listí z dubu), bagrování mrkvového salátu z jednoho hrnce, Romči puchýř, boje družin mezi sebou o území nebo dobývání základny, to vše nás dovedlo k finální porážce Dervišů a předání královnině dopisu Robertu Stephensonovi, kde nám Viktorie děkuje za službu britské armádě. Pozvala nás na oslavy vítězství v podobě výborné indické hostiny, kde jsme si pochutnali na tortillách nebo nachos a podívali se na fotky z celého zimního tábora. Ráno jsme rozhýbali tělo, abychom byli ready na pořádný úklid. Při rozcvičce, kde jsme nesměli mluvit, jsme zahlédli pářící se holuby v koruně stromů. Přichází jaro, mysleli jsme si, ale že se tato scéna stane inspirací k volbě názvu tábora jsme zatím netušili :) Při zhodnocení, jsme vypili poslední šálek anglického té s mlékem a sušenkami, zvolili název tábora, vycídili Pepovi základnu a vydali se pěšky směrem vlakové nádraží Litoměřice – město. Vlaky byly přeplněny (krásný příklad do diktátu na tvrdé y…), a tak průvodčí se spíše neusmívali. Unaveni v uličkách rychlíků, mezi těžkými batohy a s kaiserkami v rukách jsme v pořádku dojeli domů. „Tak nám to bude chybět,“ řekli jsme si s Davčou těsně před zastavením vlaku. „Máme vás všechny moc rádi.“

Máří